Chov exotických zvířat v bytě, aneb opička do ptačí klece nepatří
Návštěva zoologické zahrady bývá často spojena s následným toužebným přáním dítěte, ale často i dospělého, pořídit si nějaké to exotické zvíře do domácnosti. Což o to. Pokud zůstanete při zemi a pořídíte si nějakého toho plaza, ještěra v přijatelné velikosti, exotické ptactvo, tarantuli, strašilky či mořské akvárium, je to činnost chvályhodná a pokud někdo ze členů domácnosti zrovna netrpí arachnofobií, alergií na peří, či hrůzou ze všeho, co se plazí a je větší, než žížala, pak i určitým obohacením života.
Pokud ale zpozorníte při pohledu na nějakou tu šelmičku, krokodýlka a tep se vám zrychlí při představě roztomilé opičky běhající volně po bytě, něco není v pořádku. Jste-li dítětem, musí vám hranice našich tužeb a přání nastavit rozumní rodiče. Jste-li dospělí, pak by to měl být nejen výše zmíněný rozum, ale i zákon. A ten jasně říká, že k chovu nebezpečných zvířat potřebujete nejen správné podmínky, ale i povolení příslušných úřadů.
Málokdo dnes třeba ví, že i papoušek v určité velikosti se již počítá mezi tato zvířata a správně by k jeho chovu mělo být právě toto povolení. Chovatelům ale většinou stačí dostatečně prostorná voliéra a ohleduplní sousedé tolerující někdy opravdu dost hlasitý křik. Opičku však do takové klece nedáte a krokodýl (který tak rychle vyrostl z toho malinkého stvoření koupeného na burze ve dvoumetrového tvora) okupující vaši vanu asi není hezká představa.
Zkuste tedy zapomenout na filmy typu Lvice Elsa, Dva lidi v ZOO, Terezu bych za žádnou holku nevyměnil, a představu o tom, jak na sídlišti venčíte pumu, či levharta nechte jen ve své fantazii. Budou vám vděčni nejen sousedé, rodina, ale i zvířata, která ke svému životu potřebují mnohem více, než byste jim v paneláku dokázali i při sebevětší vůli zajistit.
